►Okane ga subetede wanai◄- |1.Díl| - To on...

23. července 2012 v 20:43 | Dia Darkness de Dionýsos |  Okane ga subetede wanai
-Taaak, první díl hoodně žádáné povídky ^^ Aspoň na FB jo :D-
-Hezké čtení ^^ Úvodní obrázek dodělám, až budu na svém PC-
Obrázek

Ležím rozvalená na posteli, oči dokořan a šíleně rychle dýchám. Právě jsem se vzbudila ze snu, který mě pronásleduje už od děctví, temnota, ve které padám. Zatím jsem nikdy nedopadla, vždy se vzbudím dřív, než se to stane. Máma mi vždy říkala, že jako malé se jí to zdálo také a já mam dojem, že člověk ve snu dopadne, až v tu dobu, co zemře. Sny mohou znamenat cokoliv a já bych byla ráda, kdyby to, co vám teď budu vyprávět, byl také sen.

Celá upocená se zvednu a zajdu do své útulné koupelny, rychle zajdu pod sprchu a nechám se vlažnou vodou omývat. Triko, které nosím na spaní, po sprše hodím do koše na prádlo, slušky ho odnesou. S ručníkem omotaným kolem mého těla a s druhým ručníkem na hlavě vejdu do svého pokoje, kde se následně rozejdu ke skříni, šahám po klice, abych mohla vejít do druhé místnosti svého pokoje, za kterým se skrývá šatník, když v tom se ozve ťukání na dveře vedoucí na chodbu. Trochu pootočím hlavu a nahodím unuděný výraz.
"Dále..." Jedna z našich služek vstoupí dovnitř a ukloní se. Zůstává ukloněná a při tom mluví.
"Váš otec by s vámi chtěl mluvit, máte se prý obléct do vhodného oblečení pro setkání s důležitou osobou." S tím se narovná a odejde.
"Důležitá osoba, jo?" Popřemýšlím "Kdo by to mohl být?" Více to neřeším a zajdu do šatníku. Mam tady sice spoustu společenských šatů a dalších takových těch drahých látek, ale já si vyberu věci z hromádky, kterou používám nejvíc. Jsou to věci vyrobené přesně na mě a podle mých představ, také pro to jsou mi nejpohodlnější.
Již obléklá vejdu do pokoje, kde přejdu zpátky do koupelny, vyčistím si zuby a rozčešu mokré vlasy. Vlasy si trochu vyfénuji, aby nebyli tolik mokré, znovu pročešu, upravím ofinu a vrátím se zpátky do pokoje, následně na chodbu, kde zajdu až na konec, a zaťukám na otcovu pracovnu. Nikdo neodpovídá, tak to zkusím znovu s tím, že otevřu, dveře jsou však zamčené a tak se rozejdu po schodech dolů do jídelny.
"Poslal jsem zprávu, aby ses oblékla pro setkání s důležitou osobou, proč máš na sobě zase tyhle ohavné hadry?"
"Nemám důvod se oblékat do těch šatů, jenom abych byla šperkem tvé rodiny."
"Nemusíš mít šaty, stačí trochu lépe vypadající oblečení." S tím šáhne na zvonek, jenž je připevněný na stole. Za nedlouho přiběhnou služky s nějakými látkami v rukou.
"Nic z toho si nevezmu. Buď tohle, nebo mě nech doma!" Zasednu za stůl a čekám, než mi číšníci přinesou snídani. Jednou za čas bych si přála pravé domácí jídlo a né samé speciálně upravené a s nějakým přehnaným názvem, který ani nejde vyslovit. Pustím se do jídla.
"Za 10 minut se pojede k rodině Yoshi, připrav se." Yoshi? Toho jejich spratka nesnáším! Ikdyž jsem ho zatím ještě neviděla osobně.
Zanedlouho jsem měla snídani v sobě, odešla jsem si tedy znovu vyčisti zuby a vzít si nějaké věci s sebou. V šatníku jsem si vzala tašku přes rameno, ne kabelku, a dala jsi do ní Telefon, Tablet, Skicák, Tušku a Propisku. V případě nudy se připojuji na internet, proto Tablet, někdy si naopak kreslím a nebo píšu příběhy. Tyto tři věci jsou moji koníčci.
Když vyjdu ven, už tam stojí limuzína. Šofér mi otevře dveře, já nasednu a čeká se jenom na tátu. Ten za chvíli taky přijde a my odjedeme na druhý konec města, k rodině jméném Yoshi...

Před vjezdem na jejich zahradu jsem se musela ubezpečit, že jsme ještě ve městě. Jejich zahrada byla tak velká a krásně rostla, že nebyla vidět ani jejich vila a to jsem se až divila, jelikož když jsme přijeli blíž, tak jsem zase naopak nevěděla, kde až ta vila končí. Před vchodem byl natáhlý červený koberec nad nimž byl balkón. U dveří stáli dva muži, jeden, když spatřil naší limuzínu, přešel nakonec červeného koberce a následně mě a tátovi otevřel. Během jízdy sem, jsem dostala od táty vynadáno, že jsem si ty 'slušné' věci nevzala.
Vystoupili jsme a rozešli se do té jejich velké vily. Bylo mi úzko, jak jsem oproti ní malinká, k tomu všemu jsem o hlavu menší než ostatní v mém věku a tomhle mě nijak neuspokojilo.
Druhý muž, jenž stál u dveří nám otevřel a my vstoupili dovnitř. Jenom chodba hned za dveřmi byla velká jak zadek obra, takže při představě, jak budou velké ostatní místnosti a jak budou vypadat, se ve mně probouzel pocit chudoby.
"Vítejte..." Hned za dveřmi byli ve dvouch řadách seřazené služky, všechny naráz se uklonily a pozdravily... Jak sobecké se nechat takhle vítat. Dvě poslední, každá z jedné řady nás zavedly do obývacího pokoje. Jak jsem si myslela, velký a překrásný. Bíle vymalovaný, na jedné straně bílá pohovka přes celou stranu a naproti na zdi velká Televize, usazená ve zdi, taktéž překrývající skoro celou stěnu. U pohovky velký prosklený stůl a uprostřed místnosti ze stropu visící honosný lustr z křišťálů, jenž osvětluje už tak dost svítivou místnost s černým kobercem.
"Prosím, posaďte se. Za chvíli přijde Dai-sama." Jedna ze služek se ukloní a odejde, druhá k nám přijde a z tácku sundá dva hníčky. V jednom je tekutina černá jak noc a druhá je hnědá, lechce zlatá. Káva a ovocný čaj.
Nečekáme dlouho, za chvíli přijde ten kluk, kvůli kterému jsem tady. Poprvé ho vidím osobně, většinou jsem ho viděla jenom v televizi jakožto nový vlastník nějaké firmy.
"Vítejte..." Říká to s takovým nadšením, až je mi z něho špatně. Přetvařuje se... Je to vidět, žiji ve světě, který je sám iluze, že to prostě poznám.
"Oh, Dai-sama, Velmi mě těší a děkujeme za pozvání. Tohle je má dcera, Dia. Je trochu neformální, omluvte prosím její způsoby." O-On se uklonil! Sakra, co je tajten kluk předemnou zač! Že se uklání i táta! Pohled z táty přesunu na toho kluka. Můj pohled je stále stejný, stejně chladný. Ten kluk se na mě dívá, jako kdyby něco očekával, že se ukloním, to ať si chlapeček nemyslí. Nyní je mezi námi oční souboj, kdo uhne, prohraje.
Náhle ale ležím na zemi.
"He?" Táta mi drží nohu! To on mě schodil!
"Omlouvám se Dai-sama za její neslušnost..."
"Pust mě! A nešahej na mě!" Vytrhnu se mu a stejně se postavím.
"Nevnucuj se mu! Je to jenom rozmazlený dítě a že je bohatší než my, neznamená, že se mu musí naše rodina vnucovat!" Tyhle incidenty mě pěkně štvou, vnucování se a nebo ponižování ostatních.
"Nevíš s kým si zahráváš, že?" Otočím se na toho bastarda, takovej klidnej hlas!
"Já že si zahrávám? Ty si nás pozveš jakoby se nechumelilo a ještě se ti tu mam klanět? Jdi se bodnout..." Odstrčím ho s tím, že odejdu, táta mě ale znovu chytne za nohu a já slítnu. Nohu stále drží a tak si mě přitáhne a ikdyž ležím na zemi a on klečí, vrazí mí facku.
"Tak hale dámo, řekl jsem, že se budeš chovat slušně a to platí i s..." Nedokončí to, jelikož mu plivnu do obličeje...
"Ty se jdi taky bodnout..." Jeho stisk na mé noze zesílí a už se chystá něco říct, když v tom...
"Ale... ale... Takhle by se neměla chovat dáma ke svému otci a otec ke své dceři také ne..." U dveří se o zeď opírá krásná blonďatá holka, rychle jsem se podívala na Daie, jak reaguje. To je jeho holka?
"Artemis, tohle je kvůli obchodu, odejdi prosím..."
"Tu holku ale nepotřebuješ, půjč mi ji." Heeee? Půjčit?? To sem hračka nebo co?
"No, tak pojďte si sednout, mam pro vás obchod, potřebuju vás tam oba, pak mam návrh tady pro tu slečnu a pak jestli chceš, můžeš si jít s Ar, kam chceš." On si před ní hraje na slušňáka! Zabít tyto lidi! Jenom si odfrknu, ale táta při slově 'obchod' zbystří.
"Kvůli obchod jsem se taky jel, jak jste psal Dai-sama, sejdeme se u vás pro ujasnění smlouvy a vyřízení podmínek obchodu." Uplně mě přehlédnul! A co naše rvačka! Jindy doma by se na mě vrhnul, ikdyž by věděl, že prohraje! Ten kluk! Štve mě! Je to kvůli němu!
Táta už sedí na pohovce i s tím klukem a holkou, zatímco já sedím na zemi v tureckém sedu.
"Prosím, nevšímejte si jí." To ze mě bude furt dělat blbku!?
"Nevšímáme... Teď se putíme teda ke smlouvě. Jak jsme se domluvili, odkoupíme celou vaší firmu, zákazníky i pracovníky, vy tam stále budete jako šéf, ale já budu nad vámi. Ano?" COŽEE??! O tom mi nikdo neřekl! Rychle se postavím, přijdu k ním a papír, co ležel na stole, seberu a začnu si ho číst.
"To jako fakt chceš prodat náš rodiný podnik!!?" Opřu si ruce o stůl, velmi naštvaně.
"Dio! Zkrachujeme jestli to neuděláme. Podnik jde ke dnu!"
"Prosím, nehádejte se..." Hodím vražebný pohled na tu holku: Ála MLČ! A potom pohled vrátím na otce...
"Kdybys nebyl tak blbej, tak nekrachujeme!"
"Takže je to zase moje vina??!"
"A koho jiného! Ty to vedeš!"
"Dobře, Dobře! Utište se! Koupím sice vaší firmu, ale stále budete jejich vedoucí. Nemáš se proč rozčilovat, ikdyž je možné, že pokud se mi nebude líbit něco, co děláš, tak vás nechám zkrachovat uplně..." Konec mi zašeptal do ucha až mi naskočila husina...
"Pokud oba podepíšete smlouvu, že prodáváte rodiný podnik, nikdo se ani nemusí dozvědět o jeho prodání, ale mam podmínku, budete ke mě shlížet jako k majiteli a to i vás, budu vlastnit i vás dva."
"A v budoucnu se tedy mohu spolehnout, že bude naše rodina stále vést ten hotel."
"Ona by ho vedla i bez smlouvy, ale trochu jinak..."

Nakonec mě to donutili podepsat s tím, že jsem majetek toho spratka a že pokud ho neposlechnu, zkončíme na ulici.

"První váš hotel musíme zbořit a postavit větší, sice máte luxusní pokoje, ale máte jich málo a i zvenčí musí hotel vypadat dobře. Už jsem nechal postav návrh i s tím, že na střeše bude vaše soukromá zahrada a pod ní váš soukromý byt." Táta souhlasil... Jak jinak...
"Pak chci, aby Dia bydlela zde, semnou..." Zarazila jsem se... Cože to! Proč??!
"Je to má hračka a já se celkem dost nudim a navíc je tu Artemis osamocená, chci aby měla přítelkyni." He?
"Neříkej že ti záleží někomu jinýmu než na sobě! Chceš mě tu jenom kvůli sobě!" Au! Dostala jsem pohlavek!
"Nebuď drzá!"
"Otec tu může bydlet taky..."
"Ne, to je dobrý! Souhlasím teda, ale s podmínkou, že táta tu nebude a budu mít volnost!"
"Jak si přeješ, ale budeš chodit na soukromou střední školu, tam kam já..."
"Počkat! Neorganizuj můj život! Nemůžu jen tak přestoupit ze školy na školu!"
"Já to zařídím, do tohodle kufru si zbal věci, které nutně chceš, zbytek se nakoupí..." Heee!!?? On už ten kufr měl připravený! On už to plánoval!
"Tse..." S tím odejdu z místnosti...
"Zítra ráno tu s tím kufrem budeš!" Co si o sobě jako myslí! S tím za mnou doběhně ta blondýna.
"Promiň mu to, když se jedná o tebe, je na roztržení už od malička..."
"Ja-Jak od malička?!"
"No, od malička tě sleduje, ví o tobě všechno a kvůli tomu koupil váš hotel..."
"Hee? Sledoval! Parchant! A to ti to jako nevadí, že se zajímá o jinou holku..."
"Jinou holku? Tos špatně pochopila, jsem jeho sestra... A navíc jste spolu stejně měli mít námluvy..." Ona se směje aspoň od srdce, ne jako ten parchant, ale... NÁMLUVY!! ANI VE SNU!
"Jo a chodím na tutéž školu jako budeš chodit ty, jsem tak šťastná!" Obejme mě a já nevím co dělat, dostala jsem se do kritické situace...
__________________________________________________
-Jeeej :D Je to trochu divné co? Ale dala jsem si záležet na délce :D-
-Komenty pleas ^^-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje Povídky?

Jasně :)
Ne :(

Komentáře

1 Ártý Ártý | 23. července 2012 v 21:21 | Reagovat

Tak jako já se směju. Fakt se mi to moc zalíbilo, tak jen pokračuj dál a já ti budu dělat příležitostně korektora. =)

2 Anne-chan Anne-chan | Web | 23. července 2012 v 21:28 | Reagovat

Nyuuuuuuu to je dokonalýýý!! Už se těším na dalšííí :3

3 Peggy Peggy | Web | 24. července 2012 v 13:47 | Reagovat

Luxusníí!!! Těším se na další

4 Black Rose Black Rose | E-mail | 24. července 2012 v 15:49 | Reagovat

sakraaa ja chci dalsi a to HNED TED !!! nebo se nastvu a kdyz se nastvu tak si ma neprajte...waaaaa...ale skvele to bolo...ty budes do buducnosti urcite robit spisovatelku...=* =3 :-D

5 Felie ^^ Felie ^^ | 28. července 2012 v 10:32 | Reagovat

Jsem ráda, že jsem na to narazila. Máš talent, je to fakt povedené, těším se na další díl. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.